Dobré ráno, je sobota 16.12.2017, 8:22. Dnes má svátek Radana, zítra Albína.
Detail

POZNÁMKY K NÁVRHŮM OBECNÍHO ZNAKU A PRAPORU

2011-06-13 11:18:34 | Obec Milín ©

Obcí Milín užívaný znak odpovídá následujícímu popisu: v modrém štítě stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem. Podoba znaku je opírána o existenci typáře pečeti městečka Milína z roku 1621 a je v současnosti komentována jako výsledek udělení znaku císařem Ferdinandem II.

Stanislav Kasík
Heraldická kancelář
Dauphin
Roudnice nad Labem
2001

Poznámky k návrhům obecního praporu (k přednesu na ZO)

O ZNAKU OBCE MILÍN

Obcí Milín užívaný znak odpovídá následujícímu popisu: v modrém štítě stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem. Podoba znaku je opírána o existenci typáře pečeti městečka Milína z roku 1621 a je v současnosti komentována jako výsledek udělení znaku císařem Ferdinandem II. Akt měl být součásti údajného znovupovýšení Milína na městečko. A to na přímluvu Bedřicha II. Maštovského z Kolovrat, který údajně byl záchrancem českých korunovačních klenotů a za odměnu byl jmenován karlštejnským purkrabím. S tímto tvrzením není možné souhlasit, protože odporují historickým skutečnostem a existuje příliš mnoho indicií, že s podobou znaku obce Milín je všechno zcela jinak.

Odborná literatura se k podobě milínského znaku vyjadřuje velice opatrně. I když Ottův slovník naučný v roce 1901 tvrdí, že Milín obdržel v roce 1621 spolu s městskými právy i znak a to na přímluvu Bedřicha Mašťovského z Kolovrat (OSN XVII, Praha 1901, s. 345), vzápětí na to, v roce 1909, koryfej českomoravské heraldiky August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království českého (Praha 1909, s. 606) píše v poznámce následující za popisem milínského znaku – „snad erb nějakého pána z Kolovrat, který byl Karlšteinským purkrabím“. Toto nijak kategorické konstatování svědčí o skutečnosti, že Sedláček si nebyl přinejmenším jist tradovanou interpretací původu znaku městyse. K projevené skepsi měl nepochybně dobré důvody, protože ve své době byl předním znalcem nejen šlechtické heraldiky, ale také šlechtické genealogie a uvedeného Kolovrata zřejmě nedokázal identifikovat. Vrátím se k tomu později.

Novodobá heraldická literatura je ve svých závěrech zcela v rozporu s tradovaným původem milínského znaku. Například Alois Přibyl s Karlem Liškou v publikaci Znaky a pečetě středočeských měst (Praha 1975) k milínskému znaku poznamenávají: „S největší pravděpodobností představuje tento milínský znak rodový erb pánů z Kolovrat. Kdy a od koho jej Milín získal není známo, protože znakové privilegium není doloženo. Podle data na pečeti by se dalo soudit, že městské pečetní znamení dostali Milínští v roce 1621“. V této knize je také činěna poznámka, že přes úsilovné hledání příbramského archiváře Jindřicha Václava Bezděky (1897 – 1983), se žádné znakové privilegium nepodařilo nalézt, ale ani žádný archivní záznam, který by mohl existenci privilegia Ferdinanda II. potvrdit.

Zcela jednoznačné pochybnosti o původu milínského znaku byly vysloveny v posledním shrnujícím kompendiu o české komunální heraldice z roku 1985 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985). Zde se uvádí: „Městečko Milín bylo založeno před rokem 1336. Později snad pokleslo a bylo znovu povýšeno a opatřeno znakem r. 1621. Historka o Bedřichu Mašťovském z Kolovrat v Pamětní knize z r. 1931, která se k tomu váže, se však zdá jen pověstí. Neznáme totiž bezpečně ani původní podobu znaku. Na pečetidle je jasně vidět na štítě doprava hledící orlici, není však vyznačeno její svislé dělení, ani nemá půlměsíc přes prsa. Neshoduje se tedy s pozdějším podáním, udržovaným až do nové doby, jež odvozuje znak Milína od erbu kolovratského. Pro nedostatek jiných pramenů nezbývá však než připustit možnost, že odchylné detaily nebyly na pečeti provedeny pro její malé rozměry. Respektujeme tedy městem užívanou rozpoltěnou bílo-červenou orlici na modrém štítě“ (Čarek, J., 1985. s. 248).

Pokusím se komentovat uvedené skutečnosti. Historka o Bedřichovi Mašťovském z Kolovrat uvedená v milínské Pamětní knize z roku 1931 není zaznamenáním místního tradičního povědomí o podobě znaku, ale převzatou interpretací vídeňského historika V. R. Widimského, uvedenou v jeho zcela nekritické a romantismem poznamenané publikaci z roku 1864 Städtewappen des oesterreichischen Kaiserstaates, Theil I., Königreich Böhmen, Wien 1864. Byl to on, který napsal, že Milín dostal městský znak v roce 1621 od císaře Ferdinanda II. na přímluvu Bedřicha Mašťovského z Kolovrat. Od něj se dostala tato smyšlenka i do další literatury.

Vídeňský profesor Widimsky pojal záměr vytvořit soupis všech městských znaků v Rakousko-Uhersku. Podařilo se mu shromáždit a v knižní podobě vydat znaky Čech, Moravy a Slezska. O věrohodnosti Widimského lze učinit několik poznámek: za 1. nebyl heraldik; za 2. drtivou většinu údajů získával tak, že si o ně napsal a úroveň iformátorů byla různá a z velké většiny velice nízká; za 3. údaje neověřoval a z Vídně se nehnul; za 4. tam, kde mu získané údaje nedovolily učinit jednoznačné závěry, tak je prostě vyfabuloval; za 5. vědecké a badatelské klima poloviny 19. století bylo velice ovlivňováno romantismem, který poznamenal mnoho historických vědních oborů (archeologií a jejími pseudovědeckými historickými interpretacemi počínaje a například heraldikou konče). Widimského počínání lze hodnotit nejméně jako nekorektní. Ukázalo se, že mnohé jím publikované informace jsou zcela mylné. V době, kdy vyšla Widimského práce, byla zahájeny přípravy pro vydávání Ottova slovníku naučného. Redakce slovníku zcela nekriticky akceptovala Widimského závěry a obecně vnímanou autoritou díla bylo pomoženo petrifikaci nesprávné podoby české komunální heraldiky na velice dlouhou dobu. Teprve dnes jsou Widimského omyly, pochybení a svévolné interpretace postupně odhalovány, komentovány a pokud je to možné i napravovány (nově musel být zpracován např. znak města Jílové u Děčína, Soběslavi).

První věcí, která vše zpochybňuje je osoba Bedřicha Mašťovského z Kolovrat. Podle nejnovějšího bádání o Kolovratech od Vlastimila Borůvky (Rodopis rodu pánů z Kolovrat, Praha 2000) je Bedřich Mašťovský z Kolovrat znám v letech 1545 – 1617 (data narození a úmrtí známa nejsou). S podivem není známo, že by ještě žil v době bitvy na Bílé Hoře v roce 1620 - nejspíše byl již zemřelý, stejně jako není známo, že by zachraňoval Ferdinandovi II. korunovační klenoty, stejně jako není známo, že by za odměnu byl jmenován karlštejnským purkrabím, stejně jako není známo, že by byl v nějakém vztahu k Milínu. Jestliže zmínky o Bedřichovi končí v roce 1617, nebyl v roce následujícím pravděpodobně již mezi živými. Měl sice stejnojmenného syna, který je zmíněn v roce 1597, ale více o něm známo není (měl by to být onen Bedřich II. Mašťovský z Kolovrat).

Řadu karlštejnských purkrabí předcházející zrušení úřadu v roce 1625 lze bez obtíží rekonstruovat. Karlštejnští purkrabí byli vždy dva – jeden za stav panský a jeden za stav rytířský. Pokud byly do úřadu jmenování Kolovratové, pak vždy za stav panský. Od přelomu 16. a 17. století byli v úřadu prvního purkrabího:

1587 – 1600 Jáchym Novohradský z Kolovrat
1600 – 1603 Václav Ples Heřmanský ze Sloupna
1603 – 1604 Jáchym Oldřich z Hradce
1604 – 1605 Jan z Vřesovic
1605 – 1611 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
1611 Kryštof Vratislav z Mitrovic
1611 – 1617 Jindřich Matyáš z Thurnu
1617 – 1618 Adam Hrzán z Harasova
1618 Jaroslav Bořita z Martinic
1618 – 1621 Jindřich Matyáš z Thurnu
1621 – 1622 Jaroslav Bořita z Martinic
1623 – 1625 Bedřich z Talmberka – poslední karlštejnský královský purkrabí

Jak je ze seznamu patrné, tak Bedřich Mašťovský z Kolovrat mezi purkrabími nefiguruje. Víme o něm, že zastával funkci hejtmana žateckého kraje.

V roce 1625 byly statky příslušné ke Karlštejnu a s nimi i Milín předány k užívání královně a spravovala je komora královny a proto byl zrušen úřad purkrabího. I s ohledem na skutečnost, že korunovační klenoty a korunní archiv původně uložené na Karlštejně našly trvalé místo na Pražském hradě. Před předáním karlštejnského panství královnině komoře bylo panství v roce 1622 odhádáno a nebylo při tom konstatováno lenní držení Milína. Tím zdá se je i popřeno možné držení Milína Bedřichem Mašťovským z Kolovrat jako léna. Zde by platilo, že držení statků příslušných k panství Karlštejn, např. jako léna, nenese s sebou nutnost zastávání purkrabského úřadu – statek mohl být dán lénem komukoliv.

K osudu korunovačních klenotů. Korunovační klenoty po korunovaci Fridricha Falckého byly v jeho držení až do bitvy na Bílé hoře. Tehdy prchající král z obavy před pronásledováním zanechal korunovační klenoty a korunní archiv na radnici Starého Města Pražského, kde byly také odevzdány radními 9. 11. 1620 bělohorskému vítězi Maxmiliánovi Bavorskému, který vydal příkaz převést je na Pražský hrad. Stalo se tak 17. 11. 1620, když staroměstští přivezli korunovační klenoty a osm truhlic korunního archivu na Pražský hrad a odevzdali je do rukou Karla knížete z Liechtensteinu a Karla hraběte Buquoye. Korunovační klenoty byly uloženy ve svatováclavské kapli. Historie zaznamenaná autentickými osobami (Pavel Skála ze Zhoře) potvrzuje, že zásluhy Bedřicha Mašťovského jsou pouhé smyšlenky.

Mám za to, že věrohodnost té části ikonografie milínského znaku, která je spojovaná s osobou Bedřicha Mašťovského z Kolovrat, je dostatečně zpochybněna. V jednoznačném vztahu k Milínu byl Albrecht z Kolovrat (+5. 7. 1391), jako hejtman korunního léna Milína. V této hodnosti je připomínán pouze v roce 1373. Jinak byl purkrabím v Kadani a hejtmanem Voigtlandu (Plauen). Uvedený Albrecht z Kolovrat stoji na samém počátku soustavné kolovratské genealogie a patří k prvním členům rodu, které známe. Do historie vstoupil významnou fundací kláštera v Ročově u Loun. Pravděpodobně o jeho existenci se opírá „báchorka“ o milínském znaku.

Po výkladu historickém lze přistoupit k výkladu obecně heraldickému.

Ze způsobu tvorby městských znaků v minulosti lze odpozorovat mechanismus, který byl platný vždy a za každých okolností. První věcí je skutečnost, že udělení práva užívat městskou pečeť neznamenalo vždy udělení znaku. Stejně tak užívání městské pečeti nijak nepotvrzovalo existenci městského znaku. To proto, že pečeť a znak jsou dvě zcela odlišné věci s rozdílnými vlastnostmi a funkcemi. Nelze však popřít fakt, že odvození skutečného městského znaku od městské pečeti byl svého času zcela obvyklý způsob, jak znak vznikl. A stejně tak od určité doby byl akt udělení pečeti automaticky spojován s udělením znaku, resp. udělení znaku bylo v privilegiu formulováno jako popis obrazu pečeti včetně tinktur (!!).

Druhou věcí bylo, že podoba znaku odrážela především vztah majitele k jeho majetku. Teprve později (19. stol.) byly znaky měst vytvářeny také na jiných principech, vycházejících především z reprezentační funkce znaku. Milín byl majetkem krále a je zcela nemyslitelné, s ohledem na soudobý právní řád a zvyklosti na počátku 17. století, aby majetek krále byl označen erbem lenního držitele. Stejně tak je nesmyslná představa, že nově vznikající znaky byly ve svých figurách reminiscencí na nějaké minulé, či dokonce dávno minulé majetkové vztahy – tím je naráženo na Albrechta z Kolovrat ve 14. století. Nikoliv, znaky vždy odrážely vztahy současné jejich vzniku. Milín byl i při dání do zástavy, či postoupení jako léna, stále královským majetkem a žádným jiným. Jiným by byl po prodeji, po vypršení zástavní lhůty, pokud by byl zastaven, a po zápisu o prodeji, či převodu na jiného vlastníka v Deskách zemských. Z tohoto důvodu nemůže být znakem Milína erb Bedřicha Mašťovského z Kolovrat, ale musí být znakem panovníka (!!!). Zde je vhodné si uvědomit, že výklad o Bedřichovi Mašťovském zcela nekriticky vymyslel Widimsky, i když možná na základě stejně nekritického milínského podání, které mohlo být do Vídně sdělováno kýmkoliv. Stačí se vžít do tehdejší situace a tipovat možného informátora. Ať to byl sám starosta, či farář, či pan řídící ze školy, vždy to byla informace laická, i přes všechno upřímné snažení o její úplnost a přes všechnu víru v její věcnou správnost. Ostatně zpracovatel informace byl laikem také.

Když Karel Liška překresloval otisk milínské pečeti dle typáře z roku 1621, viděl na hlavě orlice korunku, která tam není. Kdyby tam byla, byl by to dobrý důkaz o nesmyslnosti identifikace milínské orlice jako orlice kolovratské. To proto, že kolovratská orlice obvykle, a v roce 1621 zcela bezpečně, nebyla korunovaná. Na zachovaném originálu typáře však můžeme hlavu orlice dostatečně dobře odečítat a koruna tam skutečně není.. Není tam však ani, u kolovratské orlice obvyklé, polcení a perizonium. V tomto případě neplatí představa, že pro malé rozměry typáře nebyly detaily propracovány. Ze studia šlechtických pečetí mohu doložit, že u typářů průměrem okolo 30 mm byly detaily znaků propracovány do velkých podrobností. Milínský typář o průměru 44 mm patří k typářům větším s dobrými možnostmi pro vypracování takových detailů jakými je perizonium a polcení. Jediným vysvětlením proč vyryty nebyly je fakt, že pro jejich vyrytí prostě nebyl důvod. Orlice totiž nebyla kolovratská, ale Ferdinanda II. Habsburského.

Byl to on, kdo v roce 1621 mohl být udělovatelem pečeti – i když roční data na městských pečetích byla obvykle datem pořízení typáře a nikoliv datem udělení privilegia k jejímu používání. Tím chci říci, že typáři z roku 1621 mohla předcházet dnes již neznámá tradice. Orlice mohla být znamením, kterým by byl prezentován majitel statku – český král, který je zároveň římským císařem. Císaře Sv. říše římské národu německého, kterými byli všichni Habsburkové na českém trůně (od Ferdinanda I. až po Františka II.), , symbolizoval černý dvouhlavý orel. Pokud kurfiřty zvolený adept na titul císaře nebyl dosud v Římě korunován papežem, náležel mu titul římského krále. To se projevilo i v heraldice tím, že římský král používal jednohlavou orlici a císař dvouhlavého orla. V heraldické praxi byly císařem udělovány šlechticům jak orlice (jednohlavé) tak i orlové (dvojhlaví) jako tzv. polepšení znaku, které vyjadřovalo císařovu přízeň. V této souvislosti není od věci zmínit užívání jednohlavé orlice například Karlem IV. jako císařem, Václavem IV. jako králem. Teprve od Zikmunda Lucemburského je do symboliky spojenou s titulem císaře trvale zaveden dvouhlavý orel. Je jen otázkou, zda milínský znak mohl mít tak dlouhou tradici, která by dosáhla alespoň na počátek 15. století. I když tak dlouhou tradici mohl mít, přesto ji prameny potvrdit nelze.

Jsem přesvědčen, že orlice na milínské pečeti je orlicí udělenou císařem a proto černou s červenou zbrojí ve zlatém štítě. Takovou podobu by měl mít i správný znak Milína.

Přes uvedený závěr se domnívám, že Milín považuje současně užívanou podobu znaku za tradiční a potvrzenou více jak sto lety užívání. Shodného znaku užívá město Mšeno (okr. Mělník) a obce Jesenice (okr. Rakovník) a Ročov (okr. Louny). Možná, že by nebylo od věci znak Milína upravit tak, aby byl na první pohled odlišný od jiných shodných znaků. Nabízí se jedna možnost a to taková, která je do jisté míry již užívána. Štít se stávajícím znamením lze doplnit o zlatý lem. O této věci může obecní zastupitelstvo rozhodnout a požádat podvýbor pro heraldiku o schválení a udělení nového znaku. Přikládám podobu takového znaku. Podle rozhovoru s představiteli města Mšeno, by aktivitu Milína v uvedeném směru uvítali. Konzultoval jsem také možnou úpravu milínského znaku s prof. Pavlem Palátem, členem Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR, který ji měl za schválitelnou pokud nebude vytvářen znak zcela nový a půjde jen o umírněnou úpravu znaku stávajícího.

Návrhy znaků jsou ke schválení předkládány v unifikované podobě štítu s půlkulatou patou. Tato skutečnost je dána konsensem odborníků, kteří takový tvar štítu doporučili pro jeho dobré vlastnosti, umožňující figurám vykrývat plochu štítu bez deformací, které by mohly způsobovat záměnu zejména obecných figur. Předkládání návrhů obecních znaků na štítech různých slohových tvarů, na kartuších apod. je odmítána pro některé důvody významové. Například položením znakových figur do gotického štítu vzniká u znaku, který byl vytvořen na počátku 21. století nonsens, protože znak se „hlásí“ do století 14., či 15. Má to také důvod ve skutečnosti, že tvar štítu není nositelem heraldické informace a nemůže způsobit odlišnost znaku od jiných. Chci tím jen říci, že lpění obce na tvaru štítu, který se hlásí do doby pozdní renesance, či raného baroka, je zcela zbytné – viz například vydání českého kompendia městských znaků v roce 1997 od firmy Arbor Sokolov, kde byla původní kresba Stanislava Valáška (1985), i když nehezká, nahrazena jinou kresbou znaku obce na jinak tvarovaném štítu. Tato záměna byla zcela zbytečná, protože nový znak není kvalitativně lepší předchozího.

NÁVRHY PRAPORU

Prapory měst a obcí se podle nepsaného pravidla odvozují od znaku. Barva štítu a hlavní figury je obvykle kombinována na list praporu v podélných pruzích stejné šířky. Problémem návrhu nového praporu je nesnadnost nacházení nepoužitých variant, protože kombinace dvou, tří i čtyř podélných pruhů v barvách modré, červené, bílé, žluté a zelené jsou v podstatě vyčerpány.

Úskalím návrhů obecních praporů je také skutečnost, že dosud není k dispozici všeobecně přístupné kompendium praporů existujících. Stejně tak jako znak, měl by i prapor mít takovou podobu, aby jeho zaměnitelnost s jiným byla vyloučena.

Podoba předkládaných návrhů obecního praporu vychází z podoby a barevnosti užívaného historického znaku a znakových figur. Snahou bylo přenést i na prapor informace obsažené ve znaku a zachovat do určité míry jeho schopnost ikonografické výpovědi. Vexilologická terminologie popisující prapory je odlišná od heraldické a proto existují rozdíly v pojmenování a popisování téže figury, či téhož jevu.

Velikost praporu je dána poměrem šířky listu k jeho délce 2 : 3.

S ohledem na skutečnost, že Milín má shodný znak s městem Mšeno a obcemi Jesenice a Ročov, učinil jsem dotaz na příslušný městský a obecní úřad, zda neužívají praporu. V obcích Jesenice a Ročov mi bylo sděleno, že nikoliv. Ze Mšena jsem obdržel informaci, že užívají praporu města, který vznikl v letech 1992 – 1993 jako reakce místního občanského sdružení Spolek pro obnovu Mšena na určení Mšena městem v roce 1991. Prapor má podobu modrého listu, na kterém je orlice ze znaku. Prapor byl v nedávné době postoupen ke schválení Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR. V předkládaných návrzích je k této skutečnosti přihlédnuto.

V Milíně vznikla v letech 1975 – 1976 přičiněním místních občanů fyzická podoba vyšívaného obecního praporu, který byl poprvé užit při oslavách 875. let obce. Podoba neoficiálního praporu se shoduje s popisem: list tvoří tři vodorovné pruhy zelený, žlutý s modrým štítem, ve kterém je bílo-červeně polcená orlice se žlutou zbrojí, červeným jazykem a žlutým perizoniem, a zelený v poměru 1 : 8 : 1. Poměr šířky k délce listu je 10 : 13 (dle kresby). Ikonografické výklad hovoří o symbolice polohy obce (znak) na zlaté stezce (žlutý pruh) v kraji lesů (zelené pruhy).

Prapor, i když je neoficiálním a obcí může být jako takový bez zábran užíván, není vytvořen podle vexilologických pravidel. Vodorovné pruhy nejsou odvozeny od tinktur znaku, kterými jsou především modrá, červená, bílá a doplňující žlutá. Prapor, který má být předložen ke schválení Poslaneckou sněmovnou, nemůže být opatřen znakem obce, či města. Tento způsob tvorby je striktně odmítán a takové prapory jsou bez projednávání vráceny k přepracování. Poměr šířky listu k jeho délce je konsensuálně dán poměrem 2 : 3, jak je výše uvedeno.

Byly vytvořeny návrhy obecního praporu, které již požadavkům Podvýboru pro heraldiku a vexilologii odpovídají.

Stanislav Kasík

Roudnice nad Labem, 18. června 2001




Autor: Obec Milín ©

Kontakty
Obec


Obec Milín
Obecní úřad Milín
11. května 27
Milín
262 31


Telefony:
obecní úřad, sekretariát: 318 691 326
starosta: 318 691 159
místostarosta: 318 691 325
matrika: 318 691 185
účtárna: 318 691 144
stavební úřad: 318 691 173

e-podatelna obec: obecmilin@volny.cz
ID schránky Obce Milín: pu3bcrv
starosta: starostamilin@seznam.cz
stavební úřad: sumilin@volny.cz

Aktualizace stránek - své připomínky pište na: knihovnaebm@volny.cz

Úřední hodiny
PO: 7,00 - 11,30 hod. 12,00 - 16,30 hod.
ST: 7,00 - 11,30 hod. 12,00 - 16,30 hod.

IČ: 00242730
DIČ: CZ00242730

Číslo účtu: 521700379/0800

Výběr telefonních čísel organizací v Milíně

Znak a prapor obce
Znak obce

Znak a prapor obce

V modrém štítě stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem.

Foto
Nahrajte si Flash Player, pokud chcete vidět více.
Další fotogalerie..
www.milin.cz
© Obec Milín
Právní doložka
Editace